Únor 2010

Ve mlýně mezi mlýnskými koly

28. února 2010 v 22:46 | Jaan Kaplinski |  Podklady EKONARATOLOGIE
Ve mlýně mezi mlýnskými koly


Jaan Kaplinski v překladu Vladimíra Macury

Ve mlýně mezi mlýnskými koly
je domov můj a zvolna se drolí

voda se točí a zvedá se pěna
smutek tu zůstává a bázeň neztenčená

nadlehčí pytle a šramotí po zdi
brzy je večer už brzy se pozdí

do oken mírně shlížejí jívy
kolo se otáčí a ty jsi pomíjivý

u jícnu tiše se stavíme do řad
všechno se rozplývá jen hřmot trvá pořád




.. jak je hezké, když otcové zanechají dětem báseň, která je chytá za srdce a při které mohou zavzpomínat ... třeba na společné procházky kolem Rajského mlýna...




První úkol

24. února 2010 v 12:41 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  Předmět Základy environmentální výchovy
První zadání ke studiu: prostudujte si kapitoly 3.1. až 3.4. z on - line učebnice.

Okopírujte si a e-mailem odpovězte do nejpozději 14. 3. do 20 h na tyto otázky:

1. Ve kterém období dochází k celosvětovému rozvoji environmentální výchovy? Proč?

2. Čím se o českou environmentální výchovu zasloužila Květa Burešová?

3. Čím se o českou environmentální výchovu zasloužil Aleš Záveský?

4. Je realizace EV v MŠ povinná nebo dobrovolná?

5. Co je to M.R.K.E.V. ? A jak se jmenuje podobná služba určená MŠ?

6. Najděte jeden zahraničný server věnovaný environmentální výchově a vzdělávání dětí předškolního věku.

7. Navštívil/-a jste někdy některé ze Středisek environmentální výchovy? Jaké? Co Vás v něm zaujalo?

8. Vysvětli pojem responsibilita. Jak je tento pojem (podle Vašeho názoru) propojen s EV?

9. Jaké jsou důvody skutečnosti, že je EV v zemích EU zakomponována do školních kurikulí?

10. Co je to PAVUČINA (nevládní organizace), jaké jsou její cíle?



Počítám s tím, že si na ně odpovědi vudete hledat individuálně každý sám/sama
za pomoci literatury a internetu. Znalosti těch, kteří pošlou dokumenty přliš podobné, si ověřím ještě ústně.

1. informační

24. února 2010 v 8:23 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  Předmět Základy environmentální výchovy
Mail studentům, kteří jsou přihlášeni na předmět OB7102201 Základy EV.

Milí studenti!

Vzhledem k tomu, že se hlavnímu rozvrháři nepodařilo najít řešení rozvrhové siituace, navrhla jsem toto řešení: po dobu, kdy máte TV seminář v Brandýse, bude kurz probíhat formou instrumentovaného on-line studia - ve třech balíčcích dostanete zadaná témata, která nastudujete on-line (zároveň Vám zašlu odkaz i web stránky) a otázky, které mailem zodpovíte. Vždy do zadaného termínu.

V dalším kurzu bude pokračovat ten, kdo v termínech zašle odpovědi na otázky, popř. opraví chyby, na které upozorním.

V druhé polovině semestru, kdy nebude souběh s TV seminářem v Brandýse, proběhne závěrečné setkání k teorii environmentální výchovy. V dalších blocích navštívíme z EV pohledu zajímavé MŠ a předškolní zařízení apod.

Komu by to nevyhovovalo, prosím, ať se odhlásí. Budeme doufat, že v dalším semestru se rozvrh povede lépe.

Tut a další informace naleznete také na http://cevv-uk-pedf.blog.cz/rubrika/predmet-ob7102201-zaklady-enviromentalni-vychovy

K.Jančaříková

P.S. Prosím, upozorněte spolužáky a spolužačky na tento e-mail a na to, že pro zdárné pokračování je nezbytné zadat do SISu funkční mailovou adresu nebo sledovat pravidelně tento blog.


Uvedení do speciální pedagogiky - OKO133244

23. února 2010 v 19:24 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  CŽV - VÝUKA PRO HLOUBĚTÍN
Tento předmět jsem přijala v roce 2009 s dlouhým váháním na žádost kolegyně Kalousové.
Hlavním důvodem byla tehdejší nejistota úvazku na KBES, ale také chuť se pustit do něčeho nového a konečně zkloubit to, co mne vždy zajímalo a zajímá a v čem mám (vlastně bohužel) nemalou praxi.


Konečně tedy dochází k určitému propojení přirozeného a responzibilního přístupu k dítěti či klientovi, který je potřeba jak v environmentální výchově, tak ve speciální pedagogice.


Neoborovost mne jako hlavního přednášejícího vyváží zajímaví hosté, kteří přišlíbili na některé z bloků svou účast.


Anotace
Speciální pedagogika. Typologie. Diagnostika. Klasifikace hendikepu. Nadání (IQ a g inteligence x teorie rozlišných inteligencí). Postižení zraku, sluchu, čichu. Schizofrenie. Alkoholový syndrom. Psychická deprivace. Mentální postižení. Nadání. Epilepsie. Maniodeprese. Integrace. Sociální aspekt hendikepu. AAA a AAE program a zooterapie a zooasistence.
Sylabus
1. Speciální pedagogika - pedagogika na míru. Diagnostika a kdo při ní pomůže. Klasifikace hendikepu. Vrozené a získané. Základní terminologie. Přehled literatury k předmětu.
2. Nadání, IQ a g inteligence. Úvod do typologie. Teorie rozlišných inteligencí. Responsibilita. Program respektovat a být respektován. Pedagogické aspekty teorie rozličných inteligencí.
3. Etika - jak se chovat k hendikepovaným, jak o nich mluvit, jak jim (ne)pomáhat, základy komunikace s postiženými. Nevidomí. Autismus. Schizofrenie. Alkoholový syndrom. Psychická deprivace.
4. Základy komunikace se sluchově postiženým.
1. Mentální postižení. Nadání. Epilepsie. Maniodeprese. Integrace. Sociální aspekt hendikepu.
2. Aktivizační pomůcky. AAA a AAE program a zooterapie a zooasistence. Péče o pečující.
Literatura
Základní (jeden z titulů):
MŰLLER, O. Dítě se speciálními vzdělávacími potřebami. Olomouc: UP, 2001. ISBN 80-244-0231-9. NOVOSAD, L. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-197-5. PIPEKOVÁ, J. (ed.) Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-85931-65-6.
On-line možnosti studia jsou na rozcestníku http://www.specialnipedagogika.cz/

Specifické poruchy učení a chování - OKO133245

23. února 2010 v 19:23 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  CŽV - VÝUKA PRO HLOUBĚTÍN
Tento předmět jsem přijala v roce 2009 s dlouhým váháním na žádost kolegyně Kalousové.

Hlavním důvodem byla tehdejší nejistota úvazku na KBES, ale také chuť předat zkušenosti, tkeré jsem získala trpce jako rodič čtyř dětí se SPU - praxí, nastudovanou literaturou a členstvím k klubu DYSLEXIA.






Anotace
Specifické poruchy učení. Dyslexie, dysortografie, dysgrafie, dyskalkulie, dyspraxie. Ambidextrie. Nadání s dys. Kazuisitky.
Sylabus
I. Základní terminologie (ADHD syndrom, SPU, dyslexie, dysgrafie, slovní slepota). Definice, diagnostika a možnosti poradenství SPU. Seznámení s literaturou.
II. Dvě kasuistiky dítěte s dyslexií (Dan, Katka).
III. SPU a škola. Jak vzdělávat dítě s dyslexií. Responsibilita. Sebevědomí v kolektivu české školy. Role rodičů a rodiny.
IV. Sociální aspekty. Neúspěšné dítě. Autoagresivita, depivace, agresivita, negativní sociální projevy, přeskokové chování.
V. Výzkum v oblasti SPU a další směřování péče o žáka s SPU. Oční pohyby. Mozek a jeho odchylky.
VI. Kompenzace. Příklady dobré praxe - osobnosti s SPU. Kdy kompenzace nefunguje. Testy a hodnocení spravedlivé k hendikepu.
Cíl předmětu
Cílem předmětu je důkladně seznámit posluchače s problematikou SPU ve školním i v mimoškolním prostředí a poskytnou infromaci o možnostech dalšího vzdělávání (samostudia), tj. seznámení s odbornou literaturou, s Českou společností DYSLEXIA, webovými stránkami atd.
Literatura
Drtikolová, J., Koukolík, F. Odlišné dítě. Praha : Vyšehrad, 1994. 134s. ISBN 80-7021-097-4.
Zelinková, O. Poruchy učení. Praha : Portál, 2004. ISBN 978-80-7367-514-1.



Didaktické přístupy k přírodovědnému vzdělávání - základní informace

23. února 2010 v 19:11 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  PŘEDMĚT Didaktické přístupy k přírodovědnému vzdělávání - OK0502119


Milí studenti!

V tomto semestru bylo mnoho nejasností. Tento předmět mi byl definitivně přidělen teprve se začátkem zápisu. Informace o něm tedy byly vytvořeny nedávno.


Anotace
Oborová didaktika, didaktika biologie, didaktika geologie. Systémový a projektový přístup. Seznámení se s učebnicemi, kritéria, podle kterých vybrat vhodnou učebnici. Pozorování, pokus, názor, exkurze, informální vzdělávání, zakládání a udržování přírodovědných sbírek. Kam se lze obráti s prosbou o pomoc při určování přírodnin.

Cíl
Cílem předmětu je základní vhled do oborové didaktiky.

Sylabus
Osobnosti naší oborové didaktiky přírodovědných předmětů (Altman, Řehák aj.). Projektový x systematický přístup (ekologický x klasický přírodopis). Exkurze. Názor. Pozorování, Pokus. Bezpečnost práce.

Literatura
ALTMANN, A. Úvod do didaktiky biologie. Praha : SPN : Ústav pro učitelské vzdělání UK v Praze. první vyd. 1974 s. 320.
ALTMANN, A. Vyučovací metody v biologii (Kapitola z didaktiky biologie). Praha : SPN, 1971. 1. vyd. 230s.
ŘEHÁK, B. Vycházky do přírody. 1. vyd. Praha : SPN, 1968. 244s.
ŘEHÁK, B. Vyučování biologii na základní devítileté škole a střední všeobecné škole : Příspěvek k didaktice biologie. Praha : Svoboda, 1967. 2. vyd. opravené. 296 s.
+ učebnice prvouky, přírodopisu a přírodovědy

Sylabus a první info k předmětu

23. února 2010 v 18:47 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  Předmět Základy environmentální výchovy
Vzhledem k problémům s rozvrhem, za které se Vám za fakultu omlouvám, není jasné, jak budou probíhat přednášky. Dnešní čtyřhodinový blok byl zrušen z důvodu nepřítomnosti studentů.

K.J.






Anotace
Historicko-kulturní pozadí - potřeba vzniku EV, VUR, aj. aktivit zaměřených na výchovu k ochraně přírody. Cíle EV. Legislativa. Pavučina (síť středisek EV), SEV. Metody práce v EV. Projekty v EV (ukázky). Zoorehabilitace. Lesní pedagogika lesní a zahradní MŠ.

Sylabus
Sylabus
1. Úvod do předmětu - Současná legislativa.
2. Histrorie EV - Historie EV ve světě, Historie EV v ČR - nestoři EV, Střediska EV.
3. Síť středisek SEV v ČR, Mrkvička.
3. Cíle EV.
4. Metody práce v EV - informální vzdělávání, práce s přírodním materiálem, narativní metoda.
5. Projekty (ukázky).
6. Zooasistence.
7. Lesní pedagogika.
8. Kvalita a efektivita EV - nástroje hodnocení v MŠ (portfolio, nástěnka aj.), nástroje autoevaluace učitelky MŠ.



Po domluvě se studenty budou zorganizovány exkurze:
  • Dětský dopolední klub Šárynka alá lesní školka (Podbaba)
  • Záchranná stanice ohrožených živočichů (Jinonice)
  • vybrané SEV či ekocentrum (Toulcův dvůr/Tereza/Ekodomov)


Metody výuky
Přednásky probíhají formou interaktivní výuky. Diskuse o probíraných tématech. Studenti jsou vedeni k týmové práci. Po domluvě můžou až tři bloky probíhat mimo prostor fakulty - návštěva ekocenter, botanické zahrady apod.


Literatura základní
Jančaříková, K. Environmentální činnosti v předškolním vzdělávání, 2010.

Literatura doplňující
Jančaříková, K. Ekolísty, 2004.
Jančaříková, K. Základy ekologie a problematiky životního prostředí, 2009.
Máchal, A. Špetka Dobromysly.
Burešová, K. Učíme se v zahradě, 2007.
Veškeré informace studenti naleznou na http://cevv-uk-pedf.blog.cz,
zde jsou i on-line odkazy na literaturu a projekty.

//<![CDATA[ <!-- if (0 == $('#mainBanner > a, #mainBanner > object').length) { // Main banner not loaded, show alternate. $('#alternateBanner').show(); } // --> //]]>

Katčino tajné místo

23. února 2010 v 18:37 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  Dny vděčnosti za stvoření
Máte své tajné místo?

Indiáni mívají svá tajná místa. Indiánský chlapec Malý strom, o kterém se můžete dočíst v knížce Škola Malého stromu, měl své tajné místo v lese na úpatí hor, kde s babičkou a dědečkem žil. Také ostatní Čerokíjové mívali své tajná místa v lesích. Zato Inuité - Eskymáci z kanadského vnitrozemí se stromů a lesů vždy báli. Jejich oblíbenými místy jsou bezlesé pláně severské tundry. Když chtěla kanadská vláda vnitrozemním Inuitům pomoci, letecky je přestěhovala do oblasti jehličnatých lesů (tajgy). Všichni odtamtud utekli zase zpátky, protože chtěli žít doma, na místech, která znali a kde uměli nalézt potravu a klid duše. Biblický Natanael, myslím, měl své tajné místo pod fíkovníkem.
Říká se, že lidé, kteří se narodili u moře, nikdy nepřestanou po moři toužit. Pokud se museli odstěhovat, stýská se jim po hukotu vln a slané vůni.
Každý člověk má, nebo by měl mít, své místo. Místo, na kterém se cítí dobře, místo, kde může přemýšlet a snít, místo, kam se může vracet a na které může myslet, i když je daleko od něho.
Holčička Katka se narodila v porodnici, ale také má své tajné místo - v jednom údolí na Šumavě. Je tam pstruhová říčka, stráň s blatouchy a vstavači, pramínek a studánka s utlučeným plecháčkem, ohraničuje ji les, který posílá malé smrčky, aby se podívaly na louku. Na Katčině místě rostou na jaře jahody trávnice, v létě borůvky a na podzim červené jeřabiny a, když se poštěstí, bílé hřiby, klouzci a poddubáky. V zimě se zde Katka brodívá sněhem a nachází stopy srnců, zajíců a ptáků až si úplně promáčí boty a těší se na jaro.
Když sedí Katka ve škole, stačí jen málo - přivřít oči a jako zázrakem se Katka zase ocitá na své loučce, slyší zpěv ptáků a bzukot hmyzu, cítí vůni devětsilů a její nohy běží bosky po píchajícím jehličí a po paměti se vyhýbají kořenům a kamenům. Je to prima, zvlášť, když se ve škole nic neděje a nebo, když se tam děje něco nepříjemného.
Máte také své místo? Kdy jste tam byli naposledy? Uměli byste si na něj vzpomenout a namalovat ho i po paměti?

Vrba naslouchá, vrba vypráví : Střípek z ekonaratologie

20. února 2010 v 22:01 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  Články odborné
Citujte prosím takto:

JANČAŘÍKOVÁ, K. Vrba naslouchá, vrba vypráví : Střípky z ekonaratologie. Fragmenta Ioannea Environmentalica, 6, 2007, str. 53 -68.


Připsáno památce mého otce Vladimíra Macury, který mne seznámil s Velkým Epikem.


1. Úvod do ekonaratologie
Příběhy jsou středem lidského života
Příběhy patří k lidem odedávna. V současné době v západní civilizaci probíhá jev, který je odborníky nazýván "narrative turn", tedy "návrat k vyprávění".
Pokud dnes hovoříme o návratu, muselo v historii dojít k rozchodu s vyprávěním. Stalo se tak přibližně asi před 200 - 300 lety v souvislosti s rozvojem vědy a techniky a médií a důrazem na tzv. vědecký způsob nahlížení světa. Vypravování příběhů a pohádek se stalo "zábavou pro děti", příběhy Bible byly vhodné "leda tak pro babičky z vesnice", nastal odklon od autentických příběhů (co jsem dnes zažil) k příběhům masově sdíleným (televizní seriály) a k příběhům tzv. objektivním (zpravodajství). Důsledkem tohoto rozchodu je, že vše, co se spojuje s intuicí, emocemi, fantazií a iluzí, je dnes většinou vědecké společnosti považováno za nevěrohodné a nevědecké a za "ztrátu času".
Ovšem již v 70. letech XX. století upozorňovali odborníci (např. Bruner, 1965), že nestačí postavit poznání a zkoumání na tom, co považujeme za objektivní, ale že by se mělo posilovat poznávání na základě subjektivního a emotivního nahlížení světa. Podle Brunera totiž jedině paralelní využívání obou cest umožňuje rozvoj plnohodnotného a efektivního myšlení. V 80. letech XX. století pak vznikla tzv. teorie narativity, jež přinesla do západního myšlení návrat k vyprávění a příběhům. Walter Fisher vyslovil v roce 1985 tzv. "narativní paradigma" - tvrzení, že většina lidí si více a lépe než data a fakta ve vědeckých souvislostech pamatuje informace ve formě historek, a že se veškerá komunikace mezi lidmi uskutečňuje vlastně formou vyprávění, naslouchání a sdílení příběhů. Lidský rod pak Fisher s trochou nadsázky označuje jako "Homo narrans".

Interdisciplinární naratologie

Teorie narativity se původně vyvinula jako subdisciplína literární vědy zaměřená na literární narativ. Česká naratoložka Alice Jedličková (2005) uvádí, že zahraniční diachronní výzkum rozeznává: a) protonaratologii - úvahy o vyprávění předcházející konstituování disciplíny (tedy do 60. let 20. století), b) klasickou, tj. strukturální lingvistickou naratologii, a c) postklasickou, interdisciplinární naratologii, která se rozvíjí se od poloviny 90. let 20. století a která se v poslední době osamostatňuje a vytváří vlastní subdisciplíny. Nejvýznamnější z nich jsou:
- narativní psychologie - léčba prostřednictvím vyprávění vlastního, obvykle traumatizujího příběhu (LANGER, 1991, převzato z CHAITIN, 2003) nebo narativní rodinná terapie (např. EPSTON a WHITE, převzato z CHAITIN, 2003); v poslední době se masivně rozvíjí výzkum narativity jako podpůrného prostředku mírového procesu a předcházení konfliktů, např. v Severním Irsku či v Izraeli (CHAITIN, J. 2003).
- narativní teologie využívá vypravování příběhu k objasnění "Božího jsoucna" (McGRATH, 2001). Předními zastánci narativní teologie jsou křesťané Karl Barth a Helmut Richard a židovský teolog Michael Goldberg, který provedl komparaci židovských a křesťanských narativit stejných příběhů Písma a z ní odvodil zajímavé teologické, politické i sociální závěry.
- narativní pedagogika a také narativní environmentální výchova využívají příběhy jako prostředky edukace.
Šíři současných interdisciplinárních naratologických výzkumů přesvědčivě ilustruje například mezinárodní Project Narrative koordinovaný Univerzitou v Ohiu, na němž se podílejí naratologové, etnologové a psychologové z celého světa.Teoretické pozadí ekonaratologie bylo v ČR poprvé publikováno nedávno (Jančaříková, 2007).


2. Zvíře a rostliny jako posluchači příběhů lidí

Promlouvání k živým tvorům jako kompenzace

Absence narativity je psychology považována za jednu z příčin deprese moderního člověka. Kvůli mediím, která šíří zábavné, chytlavější a zdánlivě důležitější příběhy, si stále méně lidí udělá dostatek času na vyslechnutí příběhů svých nejbližších. K tomu přidejme posun od vícegeneračního bydlení k samostatnému bydlení tzv. malé rodiny (rodičů a nezletilých dětí), posun od manuální práce v přírodě (při které je možné si povídat) k manuální práci u stroje (který bývá hlučný a obvykle ho obsluhuje jen jeden člověk) nebo k práci intelektuální (při které není možné si vypravovat). Následkem těchto trendů ubývá čas na vyprávění a mnoho lidí nemá nikoho blízkého, kdo by naslouchal jejich příběhům, tedy příběhům jejich všedního života, příběhům o tom, jak prožili den, vyprávění o jejich nočních i denních snech. Dlouhodobý nedostatek naslouchajících posluchačů je deprimující.
Část z takto osamělých lidí kompenzuje lidskou potřebu vyprávět a naslouchat samomluvou nebo oslovováním psa, kočky, stromů, květin. Stačí se projít parkem a určitě uvidíte (obvykle) důchodce, jak láskyplně hovoří ke svému voříškovi nebo k holubovi, kterého nalákal na kus rohlíku.
Katolický farář a básník Jakub Deml napsal půvabnou sbírku Moji přátelé, ve které své promluvy ke květinám a stromům zaznamenal.

Děkuji ti za pozdravení, sestro KOPRETINO,
srdce tvé je zlaté
a ostatní tělo tvé je tělo těch nejmenších
andělíčků - nezapomeň na mne.

Většina těchto promluv je založena na jednostranné komunikaci - člověk mluví o svých potřebách, o svých prožitcích, emocích, vzpomínkách a nečeká ze strany posluchače (nelidského tvora) žádnou reakci. Kdybychom se těchto lidí zeptali, pravděpodobně by většina z nich odpověděla: "Vím, že mi nerozumí, ale mně to pomáhá".

Promlouvání k živým tvorům - poskytování informací ze světa lidí

Ze světové i české literatury můžeme čerpat řadu svědectví o tom, že část lidstva nepovažuje posluchače z živočišné, resp. rostlinné říše za pouze pasivní účastníky dialogu, ale za posluchače aktivní, tj. (alespoň v některých situacích a někteří lidé) vidí smysl promlouvání k nelidským bytostem.
Babička Boženy Němcové přikázala služce Voršile, aby o její smrti, pověděla jejímu včelstvu:
"...až tedy umru, nezapomeň to říci včeličkám, aby vám nepomřely. Ostatní by třeba zapomněli.." Babička věděla, že to Vorša udělá, poněvadž věřila, nač ostatní nevěřili, a tehdy snadno by udělat opomenuli včas, byť i babičce kvůli udělat chtěli.
Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika lety postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: "Včeličky, včeličky, babička nám umřela!"

Než lidovou představu o tom, že včelstvo pomře, když se mu včas neřekne o smrti včelaře, odsuneme jako nesmyslnou bezbožnou pověru, připomeňme si, že i text Písma svatého (Mk 15,15) ukládá povinnost:

"Kažte evangelium všemu stvoření."

Většina interpretů se shoduje na tom, že se nejedná jen o lidi, ale doslova o všecko stvoření.

Dovolte mi osobní vzpomínku: v roce 1990 jsem putovala se svým kníračem po Šumavě. V kostelíku na Čachrově, kterým jsme procházeli, byla mše. Tehdy tam ještě jako řadový farář sloužil mši nynější kardinál Miloslav Vlk. Nechala jsem psa venku a sedla si do lavice, abych se zúčastnila mše. Ale pejskovi se venku samotnému nelíbilo a kňučel. Už jsem chtěla jít k němu a pryč z kostela, aby jeho kňučení nerušilo ostatní, když farář Vlk přerušil mši a vyzval mne, ať ho vezmu dovnitř, slovy: "… i on potřebuje slyšet slovo Boží."

3. Zvíře či rostlina jako vypravěč příběhu - od polidštění k respektování

Ze světové literatury

V Ezopových bajkách promlouvají zvířata i rostliny lidskou řečí, chovají se jako lidé, prožívají lidské emoce. Jsou to více paralely s lidským světem, než skutečné promlouvání zvířat. Zvíře se stává prototypem a nositelem určitého neměnného charakteru - je personifikováno a porozumění jeho skutečným vlastnostem, jeho skutečnému jazyku je takřka nulové (autorovým literárním cílem nebyla etologická studie).
Dále nalézáme "mluvící zvířata", která se většinu svého života chovají jako příslušníci svého druhu, tj. jako zvířata, ale v jednom nebo v několika dramatických okamžicích nečekaně promluví lidskou řečí a pokusí se ovlivnit aktéry lidského příběhu.
Prototypem takového tvora je Bileámova oslice (Numeri 22). Úplně obyčejná oslice, která se většinu svého života chová jako oslice - nosí náklad, nosí svého pána, žere trávu a seno, vyměšuje se. A náhle, pravděpodobně jen jednou za život, promluví na svého pána. A z její řeči je zřejmé, že projevuje víc soudnosti při setkáni s božím poslem než její pán. Ba je dokonce obdařena prorockým viděním ve chvíli, kdy její majitel, profesionální prorok, zcela oslepne svou tvrdohlavostí a omezeností. V kritické chvíli je dán Bileámově oslici lidský hlas, aby mohla svého pošetilého pána pokárat. (Tydlitátová, Písařová, 2007).
Dalším literárním tvorem, kterému bylo dáno třikrát za život promluvit lidskou řečí je Huan, mluvící pes z příběhu Beren a Lúthien J.R.R. Toliena.
… pes Huan měl poctivé srdce a zamiloval si Lúthien od chvíle, kdy se setkali, a trápil se pro její zajetí. Proto často chodil do její komůrky a v noci ležel před jejími dveřmi, protože cítil, že do Nargothrondu přišlo zlo. Lúthien ve své osamělosti k Huanovi často mluvila, vyprávěla mu o Berenovi, který je přítelem všech ptáků a zvířat a neslouží Morgothovi, a Huan všemu rozuměl. Rozuměl totiž řeči všech tvorů obdařených hlasem, ale bylo mu dovoleno promluvit lidskou řečí jen třikrát, než zemře.
A Huan vymyslel plán, jak Lúthien pomoci; přišel v noci, přinesl jí plášť a poprvé promluvil a poradil jí. Pak ji vyvedl tajnými cestami z Nargothrondu a uprchli spolu na sever; a pokořil se a dovolil jí, aby na něm jela jako na koni, jako někdy jezdívali skřeti na velkých vlcích. Tak dosáhli velké rychlosti, protože Huan byl rychlý a neúnavný.
...
Huan …byl smrtelně raněn a vnikl do něho Morgothův jed. Pak přišel, padl vedle Berena a potřetí promluvil lidskou řečí a dal Berenovi sbohem, než zemřel. Beren nepromluvil, ale položil psovi ruku na hlavu. Tak se rozloučili.
C.S. Lewis v Letopisech Narnie rozlišuje zvířata na obyčejná a mluvící. Obyčejná zvířata je možné využívat - jezdit na nich, lovit je, jíst jejich maso. Mluvící zvířata jsou aktéry historie a myslícími bytostmi stejně jako lidé a ostatní lidem podobní tvorové, jejich využívání je nemyslitelné.
V kontextu Lewisova pojetí nezbývá konstatovat, že většina lidí naší kulturní a historické epochy považuje za obyčejná všechna zvířata a všechny rostliny. Maximálně jim přizná úlohu pasivního, trpělivého a věrného posluchače.
Sousloví "mluvit do dubu" se používá, když je posluchač "hluchý", rezignovaný, pasivní. "Budu ti vrbou" se používá jako slib toho, že se tajemství - intimní příběh vypravěče, nedostane k třetí osobě.
Blíže u Viklova na stoku dvou řek
stojí dutá vrba třetí lidský věk;
všeptej do ní v tiché noční době
své tajemství, a ulevíš sobě,
jiný nemám lék."
Ale je to tak skutečně? Vždyť i Havlíčkova dutá vrba nakonec lazebníkovo tajemství o králových oslích uších prostřednictvím kolíčku z její větvičky udělaného vyševelila…

4. Úvod do problematiky biokomunikace

Autentická komunikace živých tvorů

Zvířata a rostliny mimo literární kontext lidskou řečí obvykle (viz papoušci, kavky, apod.) nemluví. To ale ani zdaleka neznamená, že nekomunikují. Dorozumívají se svou vlastní autentickou řečí, svými vlastními, lidem naprosto nepochopitelnými, vzdálenými a většinou neznámými jazyky, resp. způsoby komunikace.
A také to neznamená, že nekomunikují s lidmi. Promlouvají i k nám, k lidem, ale my jim bohužel většinou nerozumíme.
Etologové a ekologové se vnitrodruhovou a mezidruhovou komunikací zabývají a některá z jejích tajemstvích již poodhalili. Nejsrozumitelnější a také nejvíce zkoumaná a prozkoumaná je pochopitelně komunikace lidem nejpodobnějších tvorů (savců a ptáků). I laici ví, že špatnou náladu a tedy signál "dej si pozor" vyjadřují kočkovité šelmy mrskáním ocasu, koně klopením uší, psi odhalením zubů a naježením, býci hrabáním kopyt, morčata skřípáním a cvakáním zubů apod.

Klasifikace biokomunikací a jejich příklady

Odborníci klasifikují biologické komunikace do těchto kategorií: chemické, dotykové, vibrační, akustické, optické a jiné dorozumívání a také jejich kombinace.
Chemická komunikace, např. komunikace feromonová, je využívána celou řadou druhů hmyzu: mravenci, motýly, brouky. Lidé využívají výzkumy feromonové komunikace k likvidaci nežádaných návštěvníků. Obaleče lapají na neodolatelnou vůni samičky do feromonových pastí, které můžete v našich lesích snadno najít. Na cestičky mravenců faraónů stříkají vůni, která znamená: "nechoď tam - nic tam zajímavého nenajdeš".
Dotykovou komunikaci známe především ze sexuálního a mateřského chování ptáků a savců. Podněty získané hmatem (především dotyky hmatových per a hmatových chloupků) jsou zaznamenávány v určitých oblastech mozku a hrají velký význam v sexuální oblasti. Patří sem ale také dotyky tykadel hmyzu, dotyky tykadel měkkýšů. U některých členovců kromě hmatu hrají roli i vibrace, např. samečci pavouků informují zvláštními otřesy samice o své přítomnosti a snaží se zabránit tomu, aby se s nimi zacházelo jako s kořistí nalétlou do sítě.
Je prokázáno, že do optické komunikace patří i komunikace včel. Na skutečnost, že se dorozumívají tancem, první upozornil rakouský vědec Karl von Frisch, který za své výzkumy v této oblasti v roce 1973 obdržel Nobelovu cenu. Později ale vědci o jeho výzkumech pochybovali, uvažovali, že kromě optické komunikace může hrát roli např. uvolňování pylu a chemická (voňavá) stopa. Za podpory britské vládní Biotechnology and Biological Sciences Research Council proběhl nedávno výzkum, který dokázal, že se skutečně jedná o optickou komunikaci. Včely byly vybaveny vysílači, které následně umožnily identifikovat jednotlivé dělnice a přesně zaznamenat trajektorie jejich pohybu v závislosti na předváděném tanci (Houser, 2005).
Světlušky (lidově svatojánské mušky) se dorozumívají svícením. Samička (u většiny druhů bez schopnosti létat) leží v trávě a "bliká" světelné signály (zakrývá křídly fosforeskující zadeček). Letící sameček je schopen signály identifikovat a najít samičku svého druhu, která je připravena na páření. Vědci také zjistili, že hladové samičky umí "zalhat" - vyšlou signály jiného druhu, přilákají na ně samečka jiného druhu, toho chytnou a sežerou (Žďárek, 1980).


5. Mezidruhová komunikace
Výzkumy komunikace mezi člověkem a jinými druhy jsou z pochopitelných důvodů prováděny především se savci a ptáky.

Znaková řeč - nástroj mezidruhové komunikace primátů

Pokusy s gorilami a šimpanzi dokázaly jejich schopnost komunikovat jazykem neslyšících - znakovou řečí.
Nejznámější a nejdéle trvající z těchto pokusů vede psycholožka Francine Patterson (The Gorilla Language Project). V roce 1972 naučila dvě gorily (samici Koko a samce Michaela) komunikovat znakovou řečí. Dnes je Koko skoro 40 let a ovládá více než 1000 slov americké znakové řeči. Tento více než třicetiletý výzkum dokázal, že gorily umí požádat nejen o základní potřeby (jídlo, vodu), ale i pamlsky, a dokonce i o takové speciality jako je ušetření bolavého zubu. Kromě toho využívají znakový jazyk také ke sdělování svých dojmů a postřehů, k vyjádření obav o ostatní členy skupiny, k oživení dávných vzpomínek a také k zakrývání nepříznivých skutečností (lhaní).
Vědci intenzivně zkoumají, jestli se podobným způsobem, ovšem nějakým vlastním znakovým jazykem, dorozumívají gorily a další primáti ve volné přírodě, a nebo jestli dovednost těchto jedinců je ojedinělá a vybuzená stimuly výzkumníků.

Lidská řeč jako nástroj komunikace papoušků

Marina Vančatová (2006) provádí v Praze výzkum na papoušcích. Dokázala, že jsou schopni rozumět celé řadě lidských slov. Vzhledem k svému hlasovému aparátu také mohou slova vyslovovat, a to nejen bez porozumění - tedy papoušci nejen "papouškují", ale skutečně lidskou řečí komunikují. Největší překvapení výzkumníci z jejího týmu zažili, když samice papouška šedého Markéta oslovila druhého papouška, který ji obtěžoval, lidskou řečí: "Jarino, šup do klece!" Použila lidskou řeč jako prostředek vnitrodruhové komunikace!


6. Příroda jako učitel
Mnoho tzv. přírodních národů věří, že zvířata, stromy, řeky i krajina sama vypráví příběhy. Výzkum uskutečněný mezi slavnými přírodovědci, laureáty Nobelovy ceny, potvrdil něco podobného. Mnoho slavných přírodovědců a ochránců přírody z celého světa totiž na otázku: "Kdo byl vašim učitelem?" odpovědělo: "Příroda sama." (Műndl, 1992). Mezi nimi zakladatel etologie Konrád Lorenz. Nebo slavný lovec lidožravých tygrů a zakladatel ochrany přírody v Indii sir Edward Jim Corbett, který jako malý kluk chodil sám na dlouhé hodiny i celé dny do pralesa, pozoroval život v pralese a učil se od přírody. Později se z něj díky neuvěřitelné znalosti přírody stal jeden z nejlepších lovců. S přibývajícími lety získal k lovu pro zábavu odpor a stal se ochráncem zvířat a přírody.
Osobní historka: na cestě z jedné konference jsem se zeptala zakladatelky Toulcova dvora a propagátorky ekologické výchovy v ČR Emilie Strejčkové, koho ona považuje za svého učitele, za svůj vzor. Odpověděla: "Přírodu" a rozhovořila se o konkrétním lese, konkrétní řece - a k mému úžasu to byl stejný les a stejná řeka, Šumavský les kolem řeky Pstružné, mezi Čachrovem a Velharticemi, kde (o třicet let později) učila příroda mne! Domlouvaly jsme se o osamělých toulkách mezi stejnými stromy, kopci. Vyprávěly jsme jedna druhé, jak jsme se brodily řekou Pstružnou, zachraňovaly mihule, když se čistil náhon Rajského mlýna, a naslouchaly řeči lesa.[4]
Pouze tajemná dovednost porozumění přírodě a tomu, jak to v přírodě obvykle chodí (angl. patterns), by snad mohla vysvětlovat geniálně přesné odhady genetika Johanna Gregora Mendela, který z těch mnoha znaků, které hrách má, vybral právě a jenom těch sedm monogenních. Ostatními, polygenními znaky, se nezabýval a to bylo štěstí, protože by mu na nich teorie dědičnosti neseděla. A nebo amerického šlechtitele Luthera Burbanka (vyšlechtil např. Burbankovy brambory, švestky bez pecek, atd.), o kterém se traduje, že z tisíce stejných semenáčků jabloní dokázal vybrat právě těch několik nejlepších. Jeden z jeho přátel si to ověřil - odnesl si do své zahrady štěpy Burbankem vyřazené a staral se o ně. Za patnáct let byly ze štěpů vybraných Burbankem kvalitní stromy nesoucí velké sladké plody, z těch jeho pláňata s plody trpkými nebo bez plodů (Gould, 2005).
Jestli je možné, aby byla příroda učitelem, tak musíme dětem umožnit, aby je učila (Ellis, 1997). Pokud děti od přírody izolujeme, odpíráme jim nejen právo na zdravý rozvoj v přirozeném prostředí, ale také právo na vzdělání.
Výše zmíněný Luther Burbank, a nejen on, propagoval pro výchovu dětí klidné prostředí venkova, kde by žily bez intelektuálních stresů. Burbank se stavěl proti povinné školní docházce dětí mladších 10 let. A tento názor uváděl jako základ, nebo dokonce celou podstatu navrhovaných reforem.
Každé dítě by mělo mít svůj vlastní svět, kde jsou bábovičky z písku, luční kobylky, vodní brouci, pulci, žáby, motýli, lesní jahody, třešně, žaludy, kaštany, lezení po stromech, brouzdání se potokem, lekníny, veverky, netopýři, včely, morčata, štěňata, strniště, smrkové šišky, oblázky, písek, hadi, borůvky a sršni; a každé dítě, které o tento svět přijde, zároveň přijde i o nejlepší zdroj své výchovy. Tím, že se s jednotlivými složkami tohoto světa seznámí, dostane se do styku s vnitřní harmonií přírody. Toto poučení je nenásilné, přirozené a celistvé. (cit. z Gould, 2005).
7. Narativní metody v edukačním procesu

Pozitiva využití narativní metody

Ačkoli je pochopitelně primárním přínosem narativní metody v pedagogice rozvoj jazykových dovedností, nesmíme opomenout, že dalším významným přínosem je rozvoj vyšších kognitivních schopností, představivosti a kreativity. V neposlední řadě rozlišování faktů a fikce v příbězích rozvíjí kritické myšlení žáků.
Pochopení toho, že ani ten nejkratší zážitek nejde nikdy popsat tak, jak se skutečně odehrál, a že úplně obyčejnou historku (cestu do práce) vnímá každý jinak, rozvíjí emoční inteligenci, empatii a schopnost nadhledu. Tato kompetence se osvědčí především při zkoumání jevů, které se udály (pravděpodobně) jen jednou (příběh vzniku světa, příběh vzniku života) a pomohou nám si uvědomit, že Darwinův příběh vzniku světa, jak je podáván v učebnicích, není tím, který Darwin sám vymyslel, a který není ani jedinou objektivní pravdou. Možná bychom v těchto úvahách mohli nalézt odpověď na otázku, proč existují lidé, kteří jsou schopni se kvůli "pravdě" o vzniku světa nebo o vzniku života do krve pohádat nebo dokonce kvůli ní válčit.

Narativní teorie ve školní praxi
Možná se zeptáte, proč bylo zapotřebí kvůli něčemu tak zřejmému, jako je význam vypravování, vyslovit paradigma. A skutečně, mnozí učitelé narativní metodu používali a používají ve svých hodinách naprosto přirozeně a spontánně, bez znalosti narativní teorie. Správné řešení slovní úlohy v matematice nalezne více žáků, pokud mohou použít figurky či jiné hmotné pomůcky (Norfolk, Stenson, Williams, 2006). Učitelé zeměpisu využívají regionální báje a pověsti, učitelé dějepisu autobiografie. Praxe ukazuje, že si žáci lépe zapamatují fakta, pokud je učitel zaobalí do příběhu a případně tento příběh navíc zdramatizuje.
Tuto skutečnost využíval také fenomenální český učitel a propagátor eubiotické reformy školy a zakladatel a provozovatel Dětské farmy, největšího pokusu vyučovat pod širým nebem na našem území, Eduard Štorch (1926). Štorch napsal na dvacet knih přibližujících zábavnou formou dobu pravěkou.
Díky dalšímu fenomenálnímu vypravěči Ondřeji Sekorovi znají prý čeští žáci hmyz nejlépe ze všech žáků Evropy (Stehlíková, Vařeková, Sekora, 2003).
Nejde ale jen o lidské příběhy, jedním z hlavních cílů narativní ekologické výchovy je, aby se lidé naučili rozumět příběhům živého a neživého světa a pocítili touhu je chránit (Nanson, 2005).
Schopnost porozumět příběhům přírody je přímo závislá na množství času s přírodou a v přírodě stráveném. Toto porozumění rozvíjí environmentální senzitivitu, osobnostní charakteristiku založenou na poznávání přírody, porozumění přírodě a schopnosti odhalit, že někde něco neprobíhá tak, jak by mělo, a touze pomoci a ochraňovat přírodu (Wilke, 1993).

Udržme si horizontální komunikaci

Komunikace s živými tvory může být realizována na třech rovinách:
1) Můžeme k nim shlížet jako k bezcenným, resp. méněcenným věcem.
2) Můžeme k nim vzhlížet, zbožšťovat si je.
3) Můžeme k nim hovořit jako k sobě rovným, spolustvořeným druhům.

První varianta v naší kultuře převažuje. Náš právní řád považuje zvíře za věc. Čeština se naštěstí vyhnula tomu, že by i jazyk zvíře považoval za pouhé to (jako např. angličtina), ale v reálném životě se zvířaty a rostlinami většina společnosti nakládá jako s věcmi, resp. jako s majetkem. Není divu, že v tomto kontextu málokdo naslouchá příběhům krajiny, zvířat, stromů a rostlin.
Druhá varianta převládá v kultuře řady přírodních národů, v hinduismu aj. náboženstvích. Vybrané zvíře je považováno za božstvo, je zakázáno ho zabít, a to i v případě, že ohrožuje ostatní, nebo že rodina umírá hlady. Jsou mu předkládány úlitby, oběti. Je uctíváno. Božstvu je pokorně nasloucháno, ale je to skutečně jeho příběh, který je kněžstvem a šamany interpretován?
Třetí a nejdůležitější rovinu vztahu k živým tvorům odkrývá např. Martin Buber v knize Já a Ty (Buber, 1995). Jedná se o vztah, který není ani panský, ani modloslužebný - zvíře, strom, rostlinu a živé i neživé bytosti oslovuje a vnímá jako bratry.
Pozoruji strom, mohu ho vnímat jako obraz, jako sloup, který ční do výše, nebo jako rozstříklou zeleň. Nebo jako pohyb, proudící žiloví
… nebo ho přiřadit k určitému druhu, mohu mu dát zmizet a zvěčnit ho tím, že ho proměním v číslo, číselný poměr. Pořád je to ale můj předmět, má své místo, svou dobu, svůj způsob, povahu.
Ale může se stát - z vůle a milosti zároveň - že pozoruji-li strom, vstoupím do vztahu k němu a on přestane být jen Ono.
Nemusím se zříci některého ze způsobů pozorování. Nemusím od něčeho ohlédnout - obraz, pohyby, druh… to vše je tu naopak také zahrnuto a nerozlišitelně sjednoceno. Strom teď není dojmem, hrou mé představivosti, náladovou hodnotou, ale stává se mým protějškem, má se mnou co činit, stejně jako já s ním, ale jinak. Vztah je vzájemností.

Konrád Lorenc, který takto vztah k nelidským bytostem také prožíval, vzpomíná, že všechna zvířata, která kdy pozoroval, bral jako tvory sobě rovné, jako možná méně nebo jinak obdarované kolegy (Műndl, 1992).

Závěrem

Primárním úkolem všech progresivních učitelů environmentální výchovy je zprostředkovat žákům možnost pobytu v přírodě, komunikaci s živým tvorem, ustoupit do pozadí a nechat je naslouchat a učit se od toho nejlepšího učitele, kterým je příroda sama.
Tuto činnost může učitel pokorně doplňovat vyprávěním nebo čtením příběhů o přírodě, nasloucháním vyprávění žáků o tom, jak oni vnímají přírodu, co oni zažili. Je vhodné využívat také rodičů žáků, příběhů ochránců přírody a aktivistů propagujících ochranu životního prostředí.


Bibliografie

BOROVSKÝ, K.H. Král Lávra. Praha : Sursum, 2006. 38s. 1. vyd. ISBN 80-7323-131-X.
BUBER, M. Já a ty. Olomouc : Votobia, 1995. 1. vyd. 120s. ISBN 80-7198-042-1.
BRUNER, J. S. Vzdělávací proces. Praha : SPN, 1965. Bez ISBN. Dále využity informace o tomto autorovi z webových stránek http://web.lemoyne.edu/~hevern/nr-basic.html. [Citace 30. 6.2007].
BRUNER, J.S. Making stories. London : Harvard University Press, 2005. 130p. ISBN 0-674-01099-X.
CORBET, J. Chrámový tygr. Volary : Stehlík, 2006. 2. vyd. 144s. ISBN 80-86912-01-5.
DEML, J. Moji přátelé. Praha : Československý spisovatel 1967. Bez ISBN.
ELLIS, B. "Fox". Learning From The Land : Teaching Ecology Through Stories and Activities. Englewood : Teacher Ideas Press, 1997. 145s. ISBN: 1-56308-563-1. Dostupné na http://www.foxtalesint.com. [Citace 30. 6.2007].
EPSTON, D. Narrative Therapy. Dostupné z http://www.narrativeapproaches.com/.
[Citace 1. 7. 2007].
FISHER, Walter R. The Narrative Paradigm : An Elaboration. In Communication Monographs 52. December 1985. p. 347-367.
GOULD, S.J. Dinosauři v kupce sena : Úvahy o povaze přírodních věd. Praha : Academia, 2005. 1. vyd. 676s. ISBN 80-200-1338-5. Cit ze str. 418
HOUSER, P. Včelí tanec pod mikroskopem: Je to jazyk, ale... Science World, 2005. Dostupné Na http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/61AE38EBD06E2B83C125700600209408. [Citace 25. 11. 2007].
JEDLIČKOVÁ, A. Naratologické marginálie české teorie literatury : Připsáno Jarce Janáčkové k letošnímu 24. listopadu. In: Česká literatura. Roč. 53, č. 6, s. 852-861. 2005.
LANGER, L. Holocaust Testimonies : The Ruins of Memory. New Haven : Yale University Press, 1991.
LEWIS, C.S. The Chronicles of Narnia. London : Grafton, 2002. ISBN 0-26-167046-1(-8).
McADAMS, D. P.; JOSSELSON, R. & LIEBLICH, A. [eds.] Turns in the Road : Narrative Studies of Lives in Transition. American Psychological Association, 2001.
McGRATH, A. E. [ed.] Blaskwellova encyklopedie moderního křesťanského myšlení. Praha : Návrat domů, 2001. 1. vyd. str. 320-326. ISBN 80-7255-043-8.
MÜNDL, K. Zachraňme naději : Rozhovory s Konradem Lorenzem. Praha : Panorama, 1992. 1. vyd. 152s. Bez ISBN.
NANSON, A. Storytelling and Ecology : Reconnecting People and Nature through Oral Narrative. Pontypridd : University of Glamorgan Press, 2005. 71 pp. ISBN 978-1-84054-125-0. Citace z STTRAUSS, K. Review of Anthony Nanson, Storytelling and Ecology : Reconnecting People and Nature through Oral Narrative. H-Nilas, H-Net Reviews, 2007. Dostupné na http://www.h-net.org/reviews/showrev.cgi?path=62541170440291. [Citace 9. 7. 2007].
NĚMCOVÁ, B. Babička. Praha : Státní nakladatelství dětské knihy, 1955. Cit. ze str. 197 a 198.
NORFOLK, S., STENSON, J., WILLIAMS, D. [ed.] The Storytelling Classroom : Applications Across the Curriculum. Westport, Connecticut, London : Libraries Unlimited, 2006. ISBN 1-59158-305-5. 232 pages.
STEHLÍKOVÁ, B.; VAŘEKOVÁ, V. & SEKORA, O. J. Ondřej Sekora Práce všeho druhu : Osobnost a dílo. Praha : Práh, 2003. 1. vyd. 234s. ISBN 80-7252-085-7.
ŠTORCH, E. Dětská farma : eubiotické reforma školy. Brno, 1929.
The Gorilla Language Project. Dostupné na http://www.koko.org/index.php [Citace 25. 11. 2007].
TOLKIEN, J.R.R. Sylmarilionn. Praha : Mladá fronta, 1992. 1. vyd. 140-162.
TYDLITÁTOVÁ, V., PÍSAŘOVÁ, P. Vztah člověka a zvířete v Tanachu, Dostupné na
VANČATOVÁ a kol. Kognitivní schopnosti papouška šedého (Psittacus erithacus). Poster na konferenci ČSEtS 2006. Zápis dostupný na http://www.sweb.cz/jpavol/rozumeji_zvirata_lidska_reci.htm.
WILKE, R. J. [ed.] Environmental education : Teacher Resource Handbook : A practical Guide for K - 12 Environmental Education. Thousand Oaks, California : Corwin press, First Printing, 1993. ISBN 0-8039-6370-X.
ŽĎÁREK, J. Neobvyklá setkání. Praha : Panorama, 1980. 304s. - Ojedinělá pozorování ze světa hmyzu.
Napsáno za podpory grantu 134262-CY-GRUNDTVIG-GMP.





V lesní školce se pod střechu skoro nechodí

20. února 2010 v 21:00 | Radka Wallerová |  Přírodní (lesní) pedagogika
raha, MF Dnes, 13. 2. 2010, autor: Radka Wallerová


"Komu je zima, může se jít schovat do jurty a pomoci připravit svačinu, ostatní se můžou ještě chvíli klouzat," volá učitelka Linda Kubale na děti v obrovské zahradě se starým sadem na pražské Podbabě...


Více zde.

Seminář EV v RVP - pro studenty zdarma

20. února 2010 v 18:06 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  CEVV UK-PedF
Environmentální výchova v RVP ZV (2. stupeň)

termín semináře: 22. 2. 2010
v čase 9,00 - 12,15
lektorka: PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D. (vedoucí Centra envir. vzdělávání a výchovy PedF UK)

místo konání kurzu: ÚPRPŠ, Hloubětínská 26, Praha 9

Vložné na seminář činí 450 Kč. / PRO STUDENTY VSTUP ZDARMA!!!

Seminář je akreditovaný MŠMT pod číslem 28441/2009-25-664.

Účastníci obdrží Osvědčení UK - PedF o absolvování semináře.


Envigogika reaguje na mediální útok

16. února 2010 v 20:38 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  CEVV UK-PedF
Mladá fronta Dnes dne 11. 2. 2010 v článku s názvem "Učí, co je kompost. Dostali miliony" různé projekty v souvislosti s evropskými dotacemi, které rozděluje Ministerstvo školství.
Na webových stránkách časopisu Envigogika naleznete tiskové prohlášení k tomuto článku.
Zde: http://envigogika.cuni.cz/2010/spolecne-stanovisko-akademickych-pracovniku-k-environmentalni-vychove-a-vzdelavani_cs

Základní informace o projektu Alma mater, odkaz na webstránky

13. února 2010 v 15:27 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  ALMA MATER

Projekt Alma Mater Studiorum je připravován převážně pracovníky Pedagogické fakulty UK v Praze a je určen učitelům nejen přírodovědných předmětů Středočeského kraje, kteří se zabývají otázkou "Jak začlenit průřezové téma Environmentální výchova do mého předmětu, popř. do ŠVP?".

Jak jeho název napovídá - jedná se o další vzdělávání na (pro většinu učitelů)
rodné Univerzitě.

Cílem projektu je zlepšit připravenost učitelů k realizaci environmentální výchovy, vyučovat přírodovědné předměty, vyučovat interdisciplinárně a v terénu.

Pro učitele jsou právě, pod vedením PhDr. Kateřiny Jančaříkové, Ph.D.
a ing. Jana Andresky, Ph.D., připravovány zajímavé kurzy a exkurze se zajímavými lektory.

Kurzy a exkurze budou realizovány od září 2010.

Projekt je podpořen ESF.

Mediální útok a vysvětlení T. Hodka

13. února 2010 v 14:58 | Tomáš Hodek |  Přečetla jsme za Vás (recenze)

Mladá fronta Dnes dne 11. 2. 2010 v článku s názvem "Učí, co je kompost. Dostali miliony" zmiňuje občanské sdružení Ekodomov a jeho tři různé projekty v souvislosti s evropskými dotacemi, které rozděluje Ministerstvo školství.

Ze článku mohou mít čtenáři, že se všechny tři projekty zabývají kompostováním a jsou hrazeny ze zmiňovaných dotací... není to tak.

...titulek i celkové ladění článku bagatelizují význam problematiky bioodpadů i enviromentální výchovy.

Půda trpí nedostatkem organické hmoty a erozí, ohrožují nás extrémní klimatické jevy způsobené úbytkem vody v půdě. Kvalita potravin je přímo úměrná kvalitě půdy a naše zdraví je na kvalitě potravin závislé. Kvůli nedostatečnému ošetření problematiky nakládaní s organickým odpadem nám hrozí sankce Evropské unie.

Že si tyto souvislosti neuvědomují žáci a studenti je celkem pochopitelné, neznalost na úrovni manažera gymnázia či novináře "zasvěceného do tématu" je ale zřejmým dokladem toho, že investice do vzdělávání v této oblasti jsou důležité a měly by být podpořeny i na jiné než školní úrovni.

Více v tiskové zprávě EKODOMOVA


Ekodomov, o.s.
V Podbabe 2602/29B
160 00 Praha 6
tel.: +420 234 697 402
tel.: +420 220 920 268
fax: 910 256 149
http://www.ekodomov.cz

Netlač řeku, teče sama

6. února 2010 v 20:57 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  CEVV UK-PedF
Vzhledem k různým a pro mne často nesrozumitelným okolnostem v půlce února 2010 stále nevím, jaké předměty budu nebo nebudu vyučovat v dalším semestru.

A jako vždy v takových chvílích nejistoty - otevírá se celá řada dalších zajímavých možností.

Prosím studenty o trpělivost - opravdu nemohu zodpovědět na Vaše dotazy ohledně výuky a otevření kurzů na LS 2010 - a není to má vina.

Ono to nějak dopadne - jak praví moudré přísloví: Netlač řeku, teče sama.

Taras Lesní Ško(l)ka ve Středočeském kraji

5. února 2010 v 8:57 | Kateřina Kotková., Daniela Kořínková a K.Jančaříková |  Přírodní (lesní) pedagogika
Komunitní škola i škola. pohybujícíc se kolem Dobřichovic a Solopisk. Vážným zájemcům mohu zprostředkovat kontakt.

Sami o sobě (s laskavým dovolením autorky a Daniely Kořínkové) napsali:

Taras Lesní Školka (Kateřina Kotková)

Jsme volné sdružení rodičů, dětí a lektorů, které funguje na základě společné tvořivosti rodin.
Spolu vytváříme komunitní školku pro své děti a děti našich přátel a spřízněných lidí.

Společenství které vyvíjí tuto školku je mezinárodního charakteru, tudíž čerpáme inspiraci i z rodičů, kteří vyrůstali v jiných zemích.
Velkou většinu času tráví děti venku v přírodě na čerstvém vzduchu, kde mají velký prostor pro volnou hru a možnost vnímat proměny přírody v čase.
Lektoři se snaží vnímat děti v přítomném okamžiku a v různých situacích je podpořit v jejich tvořivosti, inspirovat je vlastním příkladem, rozvíjet jejich sociální schopnosti a konkrétní dovednosti rozvíjející motoriku, celkové vnímání a vědomí.
Pro naši školku je specifické a velmi si toho vážíme, že vždy alespoň jedním z lektorů je muž
V pedagogickém přístupu vychází lektoři z principů lesních školek, jak je známe ze sousedních zemí. Pracují s prvky Waldorfské a Montessori pedagogiky. Časem se chceme řídit také zásadami Ščetinovy Rodové školy.

Původně školka se postupně s věkem dětí vyvíjí ve školu. V tomto směru pracujeme na rozvoji systému společného "domácího vzdělávání" uzpůsobeného našim dětem - jak věkově, tak dle zaměření konkrétních dětí, který vychází nejen z pedagogických směrů zmíněných výše.
V současné době škol(k)a funguje tři dny v týdnu - úterý, středa, čtvrtek. S dětmi pracují tři lektoři, vždy dva současně.
Kapacita školky je 12 dětí ve věku od 3 do 7 let. Některé děti chodí všechny tři dny, jiné jen některé.
Dva dny v týdnu jezdí pražské děti s lektory vlakem do dobřichovického lesa, kde se k nim připojí děti z Dobřichovic, Řevnic a okolí.

V zimě je program uzpůsoben, aby děti mohli být venku co nejvíce, pro extrémní počasí máme zázemí v herně nedaleko Černošic, případně v jurtě u Solopisk.
Pracujeme na vývoji epochálního vzdělávání s tím, že jeden den v týdnu se vždy celý měsíc pracuje s konkrétním tématem pod vedením jednoho stálého a externích lektorů (například rukodělné činnosti, plavání, bruslení, poznávání zvířátek v zoo, lodičkou na dětský ostrov, návštěva muzeí, muzicírování apod.)


Rozhovor s T. Smolkovou

5. února 2010 v 8:51 | PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph. D.
Rozhovor se zkušenou MŠ učitelkou/ředitelkou Táňou Smolkovou naleznete díky K. Hodkové zde.
A také inspirativní fotografie z položení základního kamene v MŠ MAITREA zde.