Září 2009

On-line skripta

30. září 2009 v 13:42 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  Z pera K. Jančaříkové
Milí studenti!
Vytvořila jsem pro Vás ve spolupráci s
COŽP UK skripta k předmětu.


Verze právě prochází druhou redakční úpravou, ale věřím, že je pro Vás lepší mít text k dispozci s drobnými překlepy či chybami, než ho nemít vůbec. Pokud nějakou chybu najdete, můžete pomoci urychlit redakční práci a napsat mi o tom.

Pokud byste text nenašli skuzte to ještě zde.

K.Jančaříková

Anotace, sylabus, cíle předmětu atd. z ERUDIA

29. září 2009 v 15:28 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  PŘEDMĚT Environmentální výchova I
Anotace
Mez únosnosti. Ekologická krize. Globální ekosystém a jeho problémy. Historie ochrany přírody v zahraničí i v ČR. Významné osobnosti. Literatura k tématu.
Sylabus
Mez únosnosti globálního ekosystému. Proč je v současné době potřeba EV? Legislativní ustanovení. Historie světové ochrany životního prostředí. Historie české školy environmentální výchovy. Významní představitelé české i světové environmentální výchovy. Literatura zabývající se teoreticky i prakticky environmentální výchovou.

Cíl předmětu
Cílem předmětu Environmentální výchova I je informovat o významu a potřebě environmentální výchovy (v globálních souvislostech), seznámit studenty s historií světové a české environmentální výchovy a s význačnými představiteli EV. Seznámení s literaturou zabývající se EV.

Požadavky ke kontrole studia
Zkouška bude probíhat pohovorem nad portfoliem nebo písemně. Z nabízených variant si student může vybrat.

Metody výuky
Výuka bude probíhat kombinovanou formou. Hlavní metodou je e-learning. Tj. je počítáno se samostatnou prací u počítače doma (popř. v knihovně). Kurz vyvrcholí společným setkáním, na kterém budou shrnuty získané poznatky.

Vstupní požadavky
Pro úspěšné absolvování předmětu je nezbytný přístup na počítač s internetovým připojením.





Krajina vypráví

18. září 2009 v 19:25 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  ESEJE a úvahy

Esej napsaný pro potřeby Krajina domova

Vyrostla jsem v rodině literárního vědce a lingvistky. Přátelé rodičů byli skoro z jiného světa, než já. Vzpomínám si, jak byl Dag (jeden jejich americký kolega) v šoku, když jsem mu zodpověděla otázku čím se zabývám v diplomové práci.
"Rostliny se přece nepohybují," řekl, "jak to můžeš zkoumat? To je téma obvyklé československé diplomové práce?"
Vedli jsme pak spor o to, zda se rostliny pohybují nebo ne. O mnoho let později, na svatbě mého bratra, jsme se potkali znovu. Dag hned připomněl náš rozhovor, který ho tehdy tak šokoval. (Zato já jsem na něj skoro zapomněla.) A jak by překvapeně koukal, kdybych mu řekla své nové zjištění, totiž, že stromy, kameny, řeka (krajina) mohou vyprávět? Neodvážila jsem se, protože stále neuvěřil, že rostliny se pohybují.
Ale Vám - čtenářům této rubriky - jsem ve svém minulém příspěvku slíbila, že budu vyprávět příběh lesa u kaple u Svaté Anny. Lesa, který mne přesvědčil, že krajina může vyprávět příběhy. Není to vědecké pojednání, ale úvaha, esej (ale J napsaná vědcem).
Při svém toulání krajinou jsem často narazila na místa, která byla jiná, než okolí. Některé zvláštnosti krajiny jsem si dříve či rychleji sama pochopila. Stačilo málo a pochopila jsem, že blatouchy, sítiny a další sytě zelené a vysoké rostliny na louce říkají, že kdo do nich šlápne, namočí si nohy. Později jsem poznala, že místo plné kopřiv, smetánky, bezu černého v jinak na dusík chudém šumavském lese znamená, že zde kdysi stávala usedlost (mnoho německých usedlostí bylo na Šumavě po válce úplně srovnáno se zemí). Ale ještě byla jiná místa. Místa, na kterých jsem cítila stopy čehosi zvláštního. Ačkoli prožívám v přírodě hlavně pocity pohody a radosti, klid a další pozitivní emoce, na některých místech (z objektivního hlediska zcela nepochopitelně) jsem prožívala emoce negativní - strach, nejistotu. A to i při opakovaných návštěvách a v jiné roční době.
Divila jsem se sama sobě, ale více jsem o tom neuvažovala - až do zjištění, že mé strachy a představy, které jsem prožívala v Bruskovském lese u Čachrova, nebyly nepodložené.
Bruskovský les byl jedním z míst mého dětského toulání. Babička tam tudy před válkou chodila z Běšin na chatu, aby ušetřila korunu za dopravu. Vyprávěla o tom, ale nikdy mne tou cestou do Běšin nevzala, i když jsem ji prosila. A přitom jsem prochodily (jako houbaři) hodně míst v okolí. A do Běšin jsme se chodily koupat (ale jinudy).
Jakmile jsem povyrostla a začala prozkoumávat širší okolí naší chaty, vypravila jsem se tedy najít tu předválečnou cestu z Rajského údolí do Běšin Bruskovským lesem. Neměla jsem mapu, takže jsem pocítila opravdové vzrušení, když jsem objevila kapli svaté Anny, o které jsem nevěděla. A zvláštní les. Ten les byl na povrchu jako jinde - smrkový, vysoký, plný hub, kapradin, borůvek. Ale při pohledu na kořeny a větve se mi zdálo, že vidím kosti. Opatrně jsem šla blíž, ale byly to vybělené smrkové větve. Přesto mne strach a tíseň neopustily. Pořád jsem měla pocit jako by mi hrozilo nebezpečí. Rozhlížela jsem se stísněně - ale žádného nepřítele jsem tam neviděla - v celém lese jsem byla sama. Utekla jsem. Později jsem cestu našla do Běšin našla a několikrát po ní do Běšin došla, ale tíseň jsem v Bruskovském lese (hlavně v té části nad kaplí) pociťovala stále.
Po mnoha letech jsem si povídala s Emilkou Strejčkovou o dětství a zjistily jsme, že jsme vyrůstaly na stejném místě (o tom jsem psala minule). Našly jsme hodně společného a moc nás to sblížilo. Zeptala jsem se i na Bruskovský les.
"Když končila druhá válka," řekla, "byla jsem malá holka. Chodila jsem po lesích a zkoumala přírodu. Nikdo se o mne nebál. To dnes je to jiné. Ale do lesa kolem kaple svaté Anny mi maminka zakázala chodit. Měly to zakázané všechny děti. U kaple svaté Anny končil pochod smrti, rodiče nechtěli, abychom to viděli. Asi to tam bylo strašné. Tys to, Katuško, nevěděla?"
"Ne," řekla jsem, "ale možná jsem něco zaslechla, když jsem byla úplně malá a nějak jsem si to v hlavě uložila a vzpomněla jsem si na to, když jsem se tam vydala na průzkumy. To je jediné racionální zdůvodnění toho mého strachu."
Přemítala jsem opakovaně o tom, zda jsem někoho o strašném konci pochodu smrti slyšela vyprávět a nevědomě si to s lesem spojila, nebo zda jsem obdařena okultním či jiným nadpřirozeným nadáním. Až mne jednou (při tréninkovém stopování se psem) napadlo uvažovat ještě jinak.
Šikovný pes najde stopu člověka (za vhodných podmínek) i několik dnů starou. Nebo - jinak cvičený pes - najde i malé množství lidských ostatků. Pro lidské ostatky je charakteristický myoglobin - látka (na rozdíl od cadaverinu a putrescinu) specifická právě pro lidské ostatky (nevyskytuje se ve zvířecích). Mezi záchrannými složkami se rozvíjí výcvik psů na tzv. kadaver (lidské ostatky). Výzkumy analyzátorem ELISA ukázaly, že specifické částice lidského myoglobinu jsou natolik stabilní, že je nezničí věk ani vaření či trávení a další procesy (testován byl např. vzorek starý 850 let, kousek lidského masa, který prošel trávicím traktem kanibala).
Není nepravděpodobné, že senzitivní člověk (za vhodných podmínek) může vnímat zbytková množství cadaverových látek v krajině? A protože není cvičen jako pes, tak neví, co vlastně jeho smysly zaznamenaly, ale prožívá to emotivně (jako nejistotu, strach, úzkost)? mezi lovci kolují historky, že se občas najde člověk, který se naučí cítit zvěř od svého stavěcího psa. Ten je pak schopen i bez psa označit zvěřinu v křoví statním lidem.
Možná by vnímání specifického lidského myoglobinu v krajině mohlo vysvětlit strašidelné pověsti, které vznikaly po celém světě kolem pohřebišť, hřbitovů, šibeničních vršků, válečných polí a dalších míst, na kterých tragicky zahynuli (zůstatek drobných částí těla) nebo jsou pohřbeni lidé. Třeba právě proto nesmí být postavena modlitebna na místě, kde byl zavražděn člověk - negativní emoce by rušily při modlitbě.
Možná jsou i další látky, které jako zbytkové pachy zůstávají na místech a na věcech desetiletí a staletí a citliví lidí je za vhodných okolností mohou vnímat. Třeba takovou specifickou látku obsahuje plodová voda a porodní báby, šamanové a kdovíkdo ještě proto mohly poznat místo, na kterém se rodily děti. A označují ho jako "šťastné místo". Možná taková látka vzniká, když se lidé milují, nebo nenávidí. Vzniká, když se lidé bojí. Možná každý lidský rod má svou specifickou látku a podle té pozná vnímavý člověk rodnou hroudu (vždyť obsahuje těla popel jeho předků, ruce a nohy předků se jí dotýkaly a zanechaly stopy). Kdo ví, co lze vycítit vnímáním kombinací různých zbytkových látek na kamenech, kmenech, stavbách a všech prvcích krajiny, které přetrvávají.
Tuším, že krajina vypráví mnohem více, než i já sama jsem schopna připustit.
Víte o nějaké podivném místě, na kterém prožíváte zvláštní pocity? Zkuste vypátrat v kronikách nebo mezi staršími obyvateli jeho historii. Třeba najdete archeologicky cenný nález nebo alespoň vysvětlení. Učte se naslouchat krajině.














Vyznamenaný strom

18. září 2009 v 19:22 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  ESEJE a úvahy

Před dvěma lety jsem objevila na webu dojímavý příběh. příběh, jehož hlavním hrdinou je strom. Protože se hned tak nestává, aby si lidé všimli zásluhy stromu, natož, by strom dostal státní vyznamenání, převyprávěla jsem ho tady pro Vás.
Příběh začíná na pomezí Polska a Česka, pokračuje v Izraeli, aby se završil v Česku. Poprvé ho vyprávěl Jakob Silberstein svému vnukovi docela nedávno. Proč ho nevyprávěl dřív? Třeba synovi? Proč nevyprávěl dceři? Snad se styděl, že se musel schovávat, kdo ví. Podobně mlčela celá první generace přeživších. Teprve jako sedmdesátiletý dědeček se přestal strachovat, že se mu budou lidé smát, a začal vyprávět, jak to tehdy bylo, jak se stalo, že přežil, když ostatní zahynuli.
koncem první poloviny dvacátého století, když byl Jakob Silberstein mladý, byli pronásledováni lidé proto, že patřili k jiné skupině, že měli jinou barvu očí či vlasů. Nacisté je zavírali do koncentračních táborů, kde je mučili a vraždili. Jakob Silberstein byl polský Žid. Do koncentračního tábora v Osvětimi se dostal s rodiči a bratry v roce 1942. Tábory byly oplocené, hlídali je vojáci se psi. Utrpení vězňů se nedá vypovědět. Na začátku roku 1945 se Jakobovi Silbersteinovi podařilo utéci z tzv. pochodu smrti. Chodil po lesích, skrýval se, ale všude ho hledali. Měl hlad a do obchodů nemohl. Zoufale se potácel po lese, přešel hraniční hory a dostal se do moravskoslezské vesnice Šunychl. Zde zaklepal na dveře jedné chalupy. Jana Sudová, která mu otevřela, věřila Bohu a naplnila příkaz evangelia "tomu, kdo prosí, má být dáno". Nakrmila ho a starala se o něj. Jistý úkryt mu ale poskytnout nemohla. Nacističtí vojáci chodili a hledali uprchlíky a partizány. Prohledávali každý kout v domě i ve stodole. Nešlo už jen o život Jakoba Silbersteina, ale i o život paní Sudové a její dcery Aničky. Nacističtí Němci totiž za přechovávání uprchlíků popravovali celé rodiny.
Jakob Silberstein rád pozoroval přírodu, a to mu zdá se, zachránilo život. Jednou, když se večer procházel (možná ho zrovna trápily výčitky svědomí, že ohrozil dva lidské životy), zahlédl králíka, jak vylézá z kmene velké břízy. [1]
"Jakoby mi ukazoval úkryt," napadlo ho. Vylezl do koruny stromu a zjistil, že bříza je dutá. Teď se mu hodilo, že v Osvětimi pracoval jako kominík - vyzkoušel dutinu - byla právě tak velká, aby se do ní mohl spustit.
"Tady se schovám, až zase budou vojáci lovit lidi," řekl si. A odstranil z dutiny ztrouchnivělé dřevo a malinko ji rozšířil.
V dutině se před nacisty schoval několikrát. Jednou byla pátrací akce tak dlouhá, že musel strávit v úkrytu v dutině devět hodin. Dutina byla nepříjemně těsná, brněly ho ruce, nohy mu umdlévaly, ale když se podíval vzhůru, viděl nebe, a to mu dávalo naději.
Vojáci tehdy chodili tak blízko kolem břízy, že se bál, že uslyší jeho dech a jeho srdce z kmene stromu, tak jako slyšel on je. Ale neslyšeli ho. Nenašli ho. Dožil se do konce války. Z celé rodiny přežil jen on sám. Po válce se vystěhoval do Izraele, kde vystudoval, oženil se a kde se mu narodily děti a vnuci.
Teprve jako dědeček vyprávěl o bříze, která ho zachránila a statečné české ženě, která ho nevyhnala.
Nakonec se vydal do Česka je hledat. Nalezl Aničku, v té době již vdanou paní. Ona a její maminka dostaly ocenění "Spravedlivý mezi národy". Na slavnostním předání ceny v Jeruzalémě paní Anna Gerlová vzpomínala, že si s ostatními dětmi po válce u břízy hrávala.
"Lezli jsme po všech stromech," vzpomíná, "ale na tuhle břízu ne. Nikdy se do dutiny nikdo z nás neodvážil. Všichni z vesnice jsme znali její příběh. Byla pro nás příliš posvátná, než abychom do ní lezli."
Když bříza nepřežila úder blesku a spadla, dopravili pracovníci památníku Jad VaŠem část jejího dutého kmene do Jeruzaléma do aleje spravedlivých. A udělil jí vyznamenání Spravedlivý mezi národy, které před tím udělil i Janě Sudové a její dceři.
Příběh v roce 2007 83letého Jakoba Silbersteina skončil šťastně díky tomu, že rozuměl přírodě a schoval se v útočišti, které mu poskytla.
I v českých pověstech lze najít stromy, které poskytly útočiště a zachránily lidský život. Příkladem je tzv. Žeberská lípa nebo tzv. Zpívající lípa v Telecím.
Ale mnoho stromů poskytuje denně a každou zimu útočiště jiným živým tvorům - hmyzu a dalším bezobratlým, ptákům, drobným savcům. Přemýšlejme o tom, když vidíme, jak se někde kácí duté stromy, protože je nějaký truhlík prohlásil za nemocné. Dutý strom je obvykle dost zdravý a silný na to, aby žil ještě dlouhou dobu. Kácení doupných stromů je problémem, který mne v posledních deseti letech hodně trápí. Krátce po povodni v roce 2002 byly vykáceny starší stromy v pražské Stromovce. U nás za domem v Čimickém háji byly uskladněny nějaký čas jejich kmeny. Byly to zdravé stromy. Nemnohé doupné. Mnoho lidí věřilo fámě, že každý strom, který má nějakou dutinu je nemocný a hrozí spadnutím a zabitím člověka. Stát se může ledacos, ale častěji je to právě naopak - stromy spíše životy zachraňují!


Použitá a doporučená literatura:
JANČAŘÍKOVÁ, K. Příběh jako zdroj inspirace i povzbuzení (úvod do ekologické naratologie). In Sborník environmentálních studií. Praha : Karolinum, 2008 (v tisku).
JANČAŘÍKOVÁ, K. Příběh o bříze, která zachránila Jakuba. In Červenková, K. Sborník příspěvků a anotací z VII. pedagogické konference Středočeského kraje : Výchova a vzdělávání pro život. 1. vyd. Vlašim : Podblanické ekocentrum, 2007. s. 7-12.
HELLER, A. Yad Vashem honors Czech 'righteous tree'. Dostupné na http://www.bakersfield.com/893/story/254892.html. [Cit. 10.10.2007] a také dostupné na http://www.breitbart.com/article.php?id=D8S5786G2&show_article=1. [Cit. 30.11.2007].
WENIG, A. O zpívající lípě v Telecím. České pověsti, 1939. Dostupné http://www.teleci.cz/obecpovestwenig.php [Cit. 30.11.2007].
Žeberská lípa. Dostupné na http://www.jezerka.unas.cz/lipa.php [Cit. 30.11.2007].







Pastelky, aby malovaly

18. září 2009 v 18:33 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  ESEJE a úvahy

Esej napsaný pro potřeby projektu

Krajina domova


Nedávno jsem se ptala dcery, co by si přála k svátku. Její odpověď mne zaskočila: "Pastelky, ale aby malovaly!"
"Pastelkami se přeci maluje, tak proč to říká?" prolétlo mi hlavou. Jenže pak jsem si vzpomněla na pastelky, které dostala před časem od babičky - byly krásné, lesklé, vypadaly mnohem lépe, než "obyčejné" pastelky, dokonce voněly, ale nemalovaly. Tedy malovaly, ale jen trošku - slabě, takřka neviditelně, rozhodně s nimi žádné z mých dětí obrázek nenamalovalo. Ani jeden jediný!
Zdá se mi to, nebo je to skutečně tak, že v poslední době je spousta hraček jen jako. Skládačky, které nejdou složit, mrkací panny, které nemrkají, plastelína, ze které neuděláš ani hada. Děti si zvykají vysvětlovat pomocí přísudků nebo vedlejších vět, to, co bychom dříve vysvětlovat nemusely: "Autíčko, ale aby jezdilo," nebo "plastelína, ale aby z ní šlo modelovat," nebo "mrkací panna, ale aby mrkala".
Vlastně se nejedná jen o hračky. Sama obcházím obchody s požadavky vlastně stejně kuriózními. Například nedávno jsem sháněla mlýnek na mák, ale aby mlel (nakonec jsem ho koupila v bazaru - rok výroby 1910), nebo kapesní nůž, ale aby se nezlomil při krájení chleba (ke svému překvapení jsem zjistila, že cena kvalitu nezaručí - i drahý nůž se ukázal býti nefunkční). A kolik času strávím sháněním jídla, aby bylo k jídlu - tedy, aby nebylo (viditelně) plesnivé, zapařené či jinak znehodnocené (o výživné hodnotě a zdraví nemluvě).
Brodím se bytem a zakopávám o hračky a předměty s pochybnou hodnotou - různé dárky a "výhodné nákupy", několikrát týdně je rovnám do poliček a přihrádek, aby je ostatní členové rodiny mohli v době, kdy přednáším na fakultě (a nemůžu na ně doma křičet: "Ukliď to po sobě!") neomylně rozmetat po celém bytě (na moje: "Kdo to rozházel, ať to uklidí," zjišťuji, že na tyhle předměty nikdo ani nešáhl, takže mají asi ke všemu i tajemné samohybné schopnosti…). Mnohokrát jsem se rozhodla je vyházet do kontejneru, ale patřím žel, patřím k typu lidí, kteří mají s vyhazováním problém (vychovávala mne babička, takže umím spíš dělat válečné zásoby, než vyhazovat). Každou věc mnohokrát obrátím v ruce ("Opravdu ji nebudeme potřebovat?", "Ani za rok?" nebo "Nehodila by se Janě či Tereze?"), než ji dám do odpadkového koše. A odtud ji navíc často moje dcera - "malá výtvarnice" vytáhne s úmyslem z ní vytvořit něco úplně jiného, něco, co se už vyhodit nesmí vůbec, protože to je její "úžasný výtvor". Takže zpět do poliček. Stala jsem se otrokem věcí, které si to nezaslouží, a zdá se, že nejsem schopná se z toho otroctví vymanit.

Od září 2007 je environmentální výchova na školách povinná? Je to úspěch, nebo ne? Nejdříve jsem si myslela, že ano a velký! Teď o tom začínám pochybovat. Jak to souvisí s pastelkami? Zkoušela jsem nedávno jednu studentku - je to milá bytost, hodně akční, již učí na základní škole a zdá se, že ji to opravdu baví, a tak jsem jí vyšla vstříc a omluvila všechny její absence (vlastně jsem ji viděla na přednáškách a cvičeních jen jednou). V rozhovoru k zápočtu mi předvedla aktivity, které na škole pod jejím vedení (jako nejmladší v pedagogickém sboru byla jmenována koordinátorem EVVO) vzkvétají - spousta časově a finančně náročných projektů kolem odpadů a vody, videokamerou zdokumentovaná činnost dětí, vše na první pohled moc pěkné. Nechci to rozebírat do detailu, ale již druhý pohled odhalil, že všechny její aktivity šly jen po povrchu. Při zacházení s odpady bylo nejdůležitější, aby ani lísteček papíru nezapadl do směsného odpadu, ale zacházení s nebezpečnými odpady se neřešilo. Při zacházení s vodou bylo nejdůležitější, aby žáci utahovali kohoutky mezi namydlením a oplachováním rukou, ale že se do kanalizace nějaké látky lít vůbec nemají, se žáci nedozvěděli. Když jsem se zaposlouchala do rozhovorů vedených žáky v environmentální výchově věnovaném videoklipu, zjistila jsem, že se žáci (v úžasně propracovaných kostýmech) baví více o sexu, než o problematice životního prostředí. A tak dál. S pokrčením ramen a značně zklamaná jsem zápočet studentce zapsala a zadala jí test pro studenty "ne-biology" (budoucí učitelé jiných aprobací, než je biologie). Text je velmi jednoduchý, nastavený tak, aby ho všichni udělali (jde přece o to neodradit od EVVO). Má osmiletá dcera, kterou jsem použila jako měřítko jednoduchosti, získala v testu 23 bodů, mí nejlepší studenti získali 48 bodů. Tahle studentka vlastně nevěděla nic, bodů získala málo přes 10. Neznala Aldo Leopolda ani Alberta Schweitzera. Nad jejím pojetím "ekologické stopy" (jejími slovy: zanechání informací v prostředí) nebo definicí "problému chemizace životního prostředí" (jejími slovy: obnova životního prostředí například výsadbou dřevin tam, kde je špatné životní prostředí) by se člověk mohl docela dobře zasmát, … tedy kdyby… Jakmile jsem si představila všechny její žáky, kterým se tak hyperaktivně věnuje, úsměv mi ztuhl na rtech.
Vzhledem k tomu, že je environmentální výchova "ze zákona povinná", začíná se na školách leckde dělat stále více tzv. "pro forma" nebo česky "naoko". V třídních knihách a v různých výkazech vypadá ledacos skvěle, ale je to opravdu tak?
Pravdou je, že environmentální výchovu často realizují (pod tlakem okolností) učitelé, kteří (většinou) nejsou dostatečně připraveni odborně a kteří (často) nejsou připraveni ani v oblasti osobnostní. Mnozí z nich totiž nevidí, že jim něco (například vzdělání, zkušenosti) schází. Rozhodují, jednají, plánují bez pochybností a s autoritou, kterou jim často závidím.
Se vší úctou k práci zodpovědných a zdatných učitelek a učitelů, kteří se ze všech sil snaží o kvalitní environmentální výchovu, se domnívám, že současná situace v našich školách je více "hraním si na environmentální výchovu", než skutečnou environmentální výchovou.
Na některých školách je toto hraní zábavné a neškodné, částečně i přínosné (minimálně tak, že žáci stráví čas příjemně, hravě a v lepším případě i v přírodě). Díky všem učitelům a učitelkám, kteří se i za nevyhovujících podmínek snaží vybudovat něco pozitivního. Na mnoha dalších školách je ovšem environmentální výchova nudná a (tudíž) škodlivá. Na celé řadě škol je environmentální výchova realizována pouze formálně (na papíře), takže by se dalo s trochou nadsázky hovořit o "hraní si na hraní na environmentální výchovu". Má "hraní si na environmentální výchovu" smysl? Nehrozí nebezpečí, že se žákům informálně předá sdělení, že "hraní si na" (nebo dokonce "hraní si na hraní") stačí? Neodradí žáky nudná lekce environmentální výchovy s nudnou (a v této oblasti nevzdělanou a nezainteresovanou) učitelkou? Z rozhovorů uskutečněných s účastníky Sněmu dětí ČR v roce 2008 jednoznačně vyplývá, že ano. Žáci a studenti totiž ledacos prokouknou (ostatně - mají od raného dětství "pastelkový trénink"). Kolik je asi škol, na kterých se EVVO dělá správně? Jak se takové školy poznají?
Jedna z účastnic Sněmu dětí se o své škole (s titulem EKOŠKOLA) vyjádřila takto: "U nás ve škole se vloni otevřela ekologická učebna. V učebně je asi dvacet počítačů. Firma, která se zabývá podporou ekologie, na tom vydělala. Stálo to hodně peněz. Jsou tam plakáty po stěnách a podobná výzdoba. Ale v té učebně se neučí ani jeden předmět jako je ekologie nebo ochrana přírody. Ačkoli máme tuhle ekologickou učebnu, nikdo snahu o ochranu přírody nepodporuje. Ředitel sice na příští rok vyhlásil "rokem ekologie", ale není to doopravdy. Stydím se za to."
Má vůbec smysl masová, ze zákona povinná, environmentální výchova? Nebylo by vhodnější nejprve dostatečně vzdělat pedagogy a žáky těch dosud nevzdělaných pedagogů z programu EVVO vynechat? Co to udělá s dětskou duší to, že se bude setkávat s falší, s aktivitami "jen tak - pro forma", když bude svědkem toho, jak se za peníze na EVVO budou kupovat další a další počítače, na kterých se budou převážně hrát počítačové hry, které budou využívány ve výuce minimálně a které vůbec nebudou sloužit účelům aktivit ochrany přírody a životního prostředí.
Další účastnice Sněmu dětí ČR, studentka kvarty osmiletého gymnázia to vidí stejně: "Jsem na jazykovém gymplu. Na ekologii se u nás nedbá, jen se o ní mluví."
Environmentální výchova je do Rámcových vzdělávacích programů zařazena z důvodů politických - jako jedno ze souboru opatření přijatých Radou národů v Tbilisy v roce 1977 (sic!). Záleží ale naší vládě na její skutečné realizaci? Pokud ano, proč například nejsou finančně ohodnoceni koordinátoři EVVO na školách?
Asi se shodneme na tom, že "mluvení" nebo "hraní si" nestačí. Ono totiž i u environmentální výchovy záleží na tom, zda má ty správné kvality. Takže nezbývá než bojovat za environmentální výchovu, ale - aby malovala!
Doufáme, že svým dílek k tomu přispěje i tento portál s pravidelnou rubrikou a především samotný Projekt Krajina domova - projekt, který se věnuje vzdělávání a výchově mládeže.
Vaše K. Jančaříková, Ph. D.



Moje tajné místo

18. září 2009 v 18:31 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  ESEJE a úvahy

Esej napsaný a publikovaný v rámci projektu Krajina domova (na stránkách projektu můžete vidět reakce přírodovědně nadaných dětí na tento esej :-)




Také máte "své tajné místo"? Já mám tajné místo už dlouho. Asi od osmi nebo devíti let (bude mi čtyřicet). Do té doby jsem měla svou zahradu - ale o té jindy. Už si nepamatuji, proč jsem si o tom místě řekla "to je ono". Nevím, proč mne nikdy nenapadlo tajné místo změnit, když jsem poznala místa jiná a lepší; místa, o kterých se píše v průvodcích, místa, o kterých jsou televizní pořady. A nebo třeba místa, která jsou pro mne v současné době lépe dostupná. Nicméně jsem to neudělala, a tak mám více než třicet let jedno své tajné místo, a to budu mít až do smrti, protože jsem si již začala své věrnosti vážit.
Nevím, jestli mi tehdy někdo řekl, že je dobré "mít své tajné místo" a nebo, jestli jsem se tak rozhodla sama. Spíš sama. Určitě jsem ale nikomu neřekla, kde ho mám a v dětství jsem ani neříkala, že ho mám. Občas jsem tam své nejlepší přátele vzala na procházku a pozorovala, jestli také oni vnímají kouzlo a nádheru toho místa, ale nikdy jsem jim neřekla, že to je "mé tajné místo". Dnes občas někomu řeknu, že mám tajné místo, ale zatím jsem nikomu neřekla, kde.
V dětství jsem na svém tajném místě a blízko něj trávila hodně času. Později jsem o snadnou možnost pobytu v krajině dětství přišla. A tak se na své tajné místo dostanu zřídka. Tedy - fyzicky. Ve snech a v představách ho navštěvuji často. Stačí, když mi chybí síly, když upadám do depresí, když si připadám osamělá … pak zavřu oči a přenesu se v prostoru a možná i v čase … a vnímám všemi smysly půdu a zem a obyvatele mého tajného místa. Slyším cvrkot sarančat a kobylek, bzučení včel, zpěv ptáků a šumění tekoucí vody. Cítím vůni pryskyřice, jehličí a devětsilů. Moje chodidla tam znají každý kořen a každý kámen, takže snadno mohu v představách prožívat jejich doteky (kameny jsou studené, některé ostré, kořeny jsou teplé a lepkavé pryskyřicí) jako kdybych tam skutečně bosky chodila. Snadno si vzpomenu také na studenou a zemitě hebkou chuť vody ze studánky. A po otevření očí a návratu do reality je mi lépe.
Mé tajné místo je zasazeno do krajiny mého dětství, která začínala výpravami ani ne dvouletého dítěte od babiččiny chaty ke studánce ve stráni nad chatou, a která se (jak jsem rostla) postupně rozšiřovala na oblast mezi Klatovy, Kolincem a Železnou Rudou. No a právě, když mi bylo osm nebo devět let, objevila jsem při průzkumném rozšiřování své tajné místo. A od té doby ho "mám" (i když o skutečném vlastnění nemůže být řeč).
Při dalších výpravách jsem objevila také mnoho zajímavých a kouzelných míst a prožívala na nich mnoho dobrodružství. Koupala jsem se v noci v ledových zátočinách Pstružného potoka. Běhala za úplňku po louce u Rajského mlýna a pozorovala stíny a (na přelomu jara a léta) chytala (a pouštěla) svatojánské mušky. Objevila jsem a pozorovala jsem chrostíky. Zachraňovala jsem mihule z vypuštěného mlýnského náhonu. Pila jsem vodu z mnoha šumavských studánek, jedla maliny, ostružiny, borůvky. Brodila jsem se těmi místy sněhem (v zimě). A později jsem se učila na sněhu rozdělávat oheň ze suchých větviček kapradin, které lze najít pod hustými větvemi. Proseděla jsem dlouhé minuty ve stínu huňatého smrku a představovala si, že jsem zajíc nebo srna a schovávám se lidem. Vydržela jsem se brodit bosá Pstružnou od Čachrova až k naší chatě. Lezla jsem na vysoký smrk, o kterém jsem slyšela, že ho babička vysadila "jako vánoční stromeček" za první republiky. Později jsem sbírala, fotografovala a určovala (a ještě později také počítala) rostliny, prohledávala sklepení na Svatém Bartoloměji, objevila teskný židovský hřbitov a dnes již nepřístupnou slepou štolu u hradu Velhartice.
Bylo to nádherné dětství a dospívání. Nachodila jsem v létě v zimě mnoho kilometrů. Nikdo mne neomezoval, nikdo nevěděl, kam jdu a nikdo se neptal, kde jsem byla. Prostě jsem odcházela a vracela se, doprovázena obvykle jen svým psem. Věděla má babička nebo maminka, že jsem málem spadla ze strže? Když jsem mamince vyprávěla, že jsem při běhu šlápla těsně vedle zmije, řekla pochybovačně: " Opravdu?" a dál pracovala.
Jen jednou se mne babička zeptala: "Kam jdeš?" To už mi bylo skoro dvacet a vyrážela jsem na běžkách na Loretu. Babička se zhrozila, jaká je to dálka a jak je ta cesta nebezpečná. Úplně mne to ohromilo, protože jsem tam chodila již řadu let, snad od dvanácti, a ničeho jsem se tam nebála. To v lese u kaple Svaté Anny to bylo jiné. Tam jsem se bála strašlivě pokaždé. Chodila jsem tam tedy málo - jen když jsem pocítila touhu se bát a nebo, když jsem si chtěla ověřit, že to místo na mne opravdu působí. Ten les býval liduprázdný, ačkoli je blízko Čachrova. Ani houbaře jsem tam nepotkávala.
Teprve o dost později jsem se dozvěděla proč. To jsem se před několika lety vracela z konference EVVO pořádané Podblanickým ekocentrem ve Vlašimi. Cestu jsem si krátila povídáním s Emilkou Strejčkovou. Zeptala jsem se jí: "Kdo byl tvým největším učitelem, tedy kdo tě nejvíce ovlivnil, že jsi se začala tak intenzivně věnovat ochraně přírody?" Emilka bez váhání odpověděla, že to nebyl člověk, ale že ji učil jeden les, na Šumavě. Zeptala jsem se: "Který?" a pak už mi jen běhal mráz po zádech a nevěřila jsem svým uším. Jak Emilka popisovala svůj les, docházelo mně, že je to vlastně můj les.
Popisovala, jak chodila bosýma nohama Pstružnou, jak zachraňovala mihule v náhonu ("Dělala jsem to sama od sebe, žádný dospělý mi neřekl, že je to potřeba."), jak lezla po stromech a … prostě dělala skoro vše jako já, jen o třicet let dříve. Právě od ní jsem se dozvěděla hrůzné tajemství lesa u kaple Svaté Anny - tajemství, které jsem snad cítila a prožívala při svých návštěvách tohoto místa. Končil tam pochod smrti. V době Emilčina toulání v létě roku 1945 tam bylo možné narazit na pozůstatky smutné cesty mnohých ubožáků. Místní tam pak přestali chodit. Vlastně, teď jsem si uvědomila, že i já jsem mezi stromy viděla kosti a roztrhané cáry. Od té doby věřím, že krajina může vyprávět (o tom více příště).
Emilka před smrtí dlouho ležela upoutaná na lůžko. Při jedné z mých návštěv u ní jsme si zase povídaly o našem lese a o naší řece. Slíbila jsem, že je budu pozdravovat, až se tam dostanu.
Často přemítám, zda dnešní děti mají tajná místa. Obávám se, že nemají tu svobodu, kterou jsem měla já a kterou měla Emilka (a Jim Corbett a Luther Burbank a E.T. Seton a další). Nádhernou, tajemnou a nebezpečnou. Sama jako matka trpím dilematem - ochraňovat je a nebo jim dopřát toulání?
Přála bych si, aby krajinou snů nové generace nebyly webovky. Pohled na přehled území - míst, která si vybrali účastníci projektu Krajina domova pro práci a účast na projektu slibuje mnohé (http://krajina.zivly.cz/rubriky.php?rid=2). Minimálně to nejsou dračí doupataJ! S napětím jsem si rozklikala odkaz na Jižní stráň Adama Abela. Se zklamáním, ale i s jistou úlevou, jsem zjistila, že to není moje tajné místo. Ani místo v jeho nejbližším okolí. To by bylo příliš ..
Máte své tajné místo? Jak dlouho? A jak jste k němu přišli? Může tajné místo pomoci k tomu, aby člověk byl k přírodě ohleduplnější? Popis tajného místa by byl dobrým nápadem na slohovou práci (kdyby tedy nebylo tajné a mohlo by se o něm psát).
Věřte, že jsem o svém tajném místě prozradila právě tolik, kolik jsem chtěla. Ale doufám, že za pár let se objeví někdo mladší, kdo se mne zeptá: "Kdo byl tvým největším učitelem" a kdo s trnutím v zádech zjistí, že to byl jeho les jen o třicet let dříve. A že ten někdo bude pokračovat v tom, o co se snažím kvůli svému tajnému místu a svému kouzelnému dětství.






Smutné vtipy

18. září 2009 v 10:35 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  PŘEDMĚT "Ekologie"
To jsou vtipné špatné odpovědi na otázky z testu nebo ze zkoušení.

Co je to potravní řetězec?
- Přenos potravy například vzduchem nebo vodou.

Šárynka běží

17. září 2009 v 9:26 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  Přírodní (lesní) pedagogika
Šárynka již běží!

Zájem rodičů nakonec velmi převýšil kapacitu Šárynky. V současné době je zapsáno mnoho náhradníků.

Jechová Markéta

17. září 2009 v 9:23 | Mgr. Kateřina Jančaříková, Ph. D. |  Diplomanti a bakalářští
Vývoj technologií čištění odpadních vod

Zadání
- v práci bude zachycena změna složení odpadních vod v posledních 20 letech
- zjišťováno, zda na tuto změnu nějak reagovala technologie (vývoj nových tecnologií a především jejich využívání)
- předpokládané odevzdání jaro 2010


Obhájeno 13.9. 2010, známka: výborně

-------------------------------------------------------------------------------------------
Posudek vedoucí bakalářské práce


Vedoucí diplomové práce: PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D.

Studentka na práci pracovala až v tomto roce. V průběhu těchto několika měsíců pravidelně konzultovala, a to nejen s vedoucím práce, ale i s dalšími odborníky. Samostatně pracovala s literaturou a dalšími zdroji.

Předkládané práce je rešeršní. Autorka v ní zpracovala více než 30 psaných zdrojů (i cizojazyčných) a informace získané rozhovory s pěti odborníky. Volba a šíře citované literatury odpovídá požadavkům kladeným na bakalářskou práci.

Předložená práce má 68 stran + 6 stran příloh. Je koncipována podle obvyklých pravidel. . Formální úprava a jazykový projev autorky je kvalitní.

Hlavním přínosem práce vidím apel na skutečnost, že:
a) sledování obsahu biologicky aktivních a rizikových látek (antibiotika, antikoncepce, apod.) v odpadních vodách se neprovádí,
b) ačkoli se zjevně mění složení odpadních vod (společnost má - jak lze usuzovat z prodeje - vyšší spotřebu
aviváží, antikoncepce a dalších látek), technologie čištění odpadních vod zůstávají stejné.

Celkový dojem: práce naplňuje požadavky kladené na bakalářské práce.
Práci doporučuji k obhajobě a navrhuji známku výborně.

Otázky:
1)     Prosím seznamte posluchače s tím, co se monitoruje ve složení odpadních vod.
2)     Prosím seznamte nás blíže s problematikou hormonálně aktivních látek.


V Praze 11. 8. 2010 Kateřina Jančaříková

-------------------------------------------------------------------

Oponentský posudek bakalářské práce


Předložil student: : Markéta Jechová

Název: Vývoj technologií čištění odpadních vod

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Kateřina Jančaříková, Ph.D.

Předložená bakalářská práce má 68 stran +a 6 stran příloh.
Práce je koncipována podle zavedených pravidel. .
Formální úprava a jazykový projev autorky jsou autentické a na dobré úrovni.

Předkládaná práce je rešeršní. Autorka v ní zpracovala více než 30 psaných zdrojů (i cizojazyčných) a informace získané rozhovory s pěti odborníky. Volba a šíře citované literatury odpovídá požadavkům kladeným na bakalářskou práci.
Moderní společnost na rozdíl od společností předcházejících disponuje rozvodem pitné vody do domácností, což vede i k technickému řešení.zpětného svodu vod do kanalizační sítě. Anonymita pak svádí k tomu, že do čističek odpadních vod uživatelé posílají neuvěřitelnou směs chemických látek rozpuštěných ve vodním roztoku.
Zdaleka ne všechny látky se pak daří odpovídajícím způsobem zachytit, a tak vstupují do říční sítě i do vod podzemních. Práce tak přináší spíše otázky, a to zda a proč je monitoring látek ve vodě do čističek vstupujících a vystupujících tak nedůsledný, jak se zdá z práce plynout. Ovšem správně položené otázky jsou pro řešení problémů podobně důležité, jako správné odpovědi.
Stav odpadních vod tedy vypovídá o stavu společnosti podobně, jako například odpadní jámy o celkovém stupni vývoje a
hospodářství předchozích etap vývoje lidstva.
V diskuzi autorka naznačuje, co znamená pro odpadní vody výchova a informovanost. Podstatnou roli výchovy by oponent rád nalezl náležitě akcentovanou i v závěru.
Upozorňuji, že rozhovory se tradičně a jednoduše citují jako takzvané ústní sdělení.
Předloženou práci doporučuji k obhajobě, a klasifikaci ponechávám na výkonu autorky při prezentaci práce.



V Praze 31.8. Jan Andreska